Je 8:30, snídáme omeletu s bramborem a sýrem a vajíčko natvrdo. Krátce před osmou jsem se konečně vyhrabal z postele, otevřel dveře bungalovu a zkameněl s otevřenou pusou. Ten pohled stál i za 2x tolik peněz, než kolik mě to tady bude stát.
Je skoro sedm večer, jsme v Arlene Homestay na břehu jezera Maninjau. Žereme a pijeme za děsné prachy, ale na*rat na to. Chci si užít :-)
Deset večer pryč = sedíme u babči v baráčku. Loď ze Siberutu přijela krátce před devátou ráno, což ve výsledku znamená, že jsme pluli prakticky celých 12 hodin. Bylo to asi proto, že očividně fungoval jen jeden motor a loď tudíž poháněl jen jeden lodní šroub.
Odpouváme ze Siberutu. Poslední světýlka na pobřeží tohoto tropického ostrovního ráje se ztrácejí v dálce a nám bude muset na několik dalších hodin stačit zadní paluba stejné lodi, kterou jsme sem před týdnem připluli.
Jsme zpátky u Petruse doma a nikdo krome nás tu není. Jen tak sedíme, pereme, píšeme do deníku :-) Dnešní noc byla fakt hustá! Nejdrív se mi únavou zavíraly oci a když jsem si konecne lehl, nemohl jsem najednou usnout. Prasata se porád o necem dohadovala a když na chvíli prestala kvicet, nedalo mi usnout bzucení neviditelného mracna komáru, které se prohánelo kolem naší moskytiéry. Zvláštní bylo, že vetšina jich kroužila nad mojí hlavou.
Byl jednou jeden klan a ten klan postavil dům. Ale byl tam jeden muž, který byl sirotek. Tento sirotek byl velmi líný. Jen jedl a spal. Ostatní proto vykopali díru v zemi, dali sirotka dovnitř a do díry spustili strom, aby ho zabili.
Stalo se, že bylo pochováno živé dítě s mrtvou matkou v jednom hrobě a když kolem procházel jakýsi muž, uslyšel to dítě brečet.
Půl čtvrté odpoledne. Jsme v umě kousek od níž je potok tvořící hranici s územím Petrusova otce (prý 10 až 12 hektarů tropického lesa). Před chvílí jsem v reálu viděl nandávání vyfiltrovaného sága do košů na sušení (trvá to prý 3 dny). Takže v Butui jsme platili zbytečně. Ale to je šum-a-fuk :-)
Ráno je sychravé a všeobecně ne moc hezké. Slunce ovšem svítí a to znamená, že v poledne bude kvalitní pařák. Řeka je po včerejším dešti zpátky v korytu a i voda je čistá. Žádné bahno, žádný kal. Čistím si zuby.
Tak a je to tady. Čtěte (ne)zaručená fakta o Siberutu okořeněná o světonázor jednoho indonéského turistického průvodce.
Jak jsem již avizoval, zůstali jsme s Václavem sami. Holky jdou zpátky k řece a potrvá jim to celý den. Pravděpodobně zmoknou.
Je asi dest hodin ráno a už mám za sebou polní operaci! Gábina měla v noze asi 5 mm dlouhý trn. Pět minut si poječela, poseděla a teď už zase běhá po umě.
Půl jedenácté. Vaří se oběd – čerstvě ulovené říční krevety s troškou ryby.
Je odpoledne. Jsme na Siberutu, někde v pralese, v chýši, které se tady říká "uma" spolu s několika Mentawajci (máma, táta, asi 6 dětí a babička).
Večerní pivka v kombinaci s příjemnou klimatizací způsobila, že jsme spali jak nemluvňata. Platilo by to patrně až do pozdních dopoledních hodin, nebýt vytrvalého "ťuky ťuk" na dveře našeho pokoje.
I když jsem dlouho do noci četl knížku, probudil jsem se už o půl deváté. Že to nebyla žádná náhoda mi potvrdilo dvojí pípnutí právě zapnutého telefonu.
Proflákaných dnů není nikdy dost a nasbíraných sil zase nazbyt a tak jsem předposlední červnovou sobotu nedělal prakticky nic významného. Nevěříte?
V pátek 22. června jsem vstával v pět ráno, sbalil se, trochu nasnídal a čekal na odvoz na jakartské letiště. Už večer předtím, kdy mi kurýr vezl letenku, jsem zjistil, že adresa, kterou jsem celý rok psal na veškeré dokumenty, vůbec není ta, podle které se dá dostat k nám do baráku.
Mentawajské ostrovy, ležící asi 100 kilometrů od západního pobřeží Sumatry, jsou domovem stejnojmenné etnické skupiny, která si horko těžko uchovává jak tradiční způsob života, tak i animistické náboženství.
Ti, kteří pozorně a pravidelně čtou tento blog si jistě pamatují, jak těžce jsem prožíval (a přežíval) svou loňskou první návštěvu Sumatry. Události kolem mého plánovaného červnového výletu se ovšem seběhly takovým způsobem, že jsem se rozhodl dát Sumatře ještě jednu šanci.